Zátiší/ Bohuslav Reynek

Jest přeteskné zimní odpoledne, uvázali jsme kytici zralých slunečnic na okno vedoucí do zahrady, a létají si pro zrna brhlík modrý a cihlový, tři zelené sýkory a tři uhelníčci, podobní myším a o málo větší než ořech. Díváme se na ně s otcem, také trojbarevnou tlustou kočku zajímají, leží na polštáři a hledí na ně, někdy zajektá vyceněnými zuby a vousy zježí, ale nevstane. Ptáci se pěkně střídají, dokud mají hlad, druh skromě čeká na druha, až si vezme, sedí zatím na rámu nebo na jasmíně. Ale jakmile se zasytí, znervóznějí nebo jsou bujní nebo pomýšlejí na budoucnost, nepěkně se sopí a zahánějí, byť s krásnými gesty: křídla rozepnou na obranu kořisti, zobáčky jsou jako černé dvojité trny. Je zimní odpůldne a naholo mrzne, slunečnice na okně se velmi podobají plástům medu, bílého a fialového, plástům ve zlatistých miskách, umně na okrajích ozubených. Ale zrna v ptačích ústech jsou jako drobounké chleby, divné a sladké, živící nečekaně a hojně. Až do soumraku trvá shon a poletování, tikot a klepot a svítění barev z primitivní, okouzlené kytice. Potom houstne vzduch a pomalu se snášejí pápěrky sněhu přítmím, tiše a stále, ptáčata přiletují řidčeji až ustanou, a nos jako svatá Marta s péčí prostírá po zahradě úbělový ubrus na posvátné hody Smutných a Bázlivých.