Tak máme pracovnu. Přímo na nádraží. Když otevřeme okna, můžeme pozorovat projíždějící vlaky, mávat lidem, kteří jedou do Prahy, Pardubic nebo Berlína. Noční skřípění, hlášení a svítící tagy na zrezivělých vagonech, samota na konci světa v centru města. Dříve tu přespávali nádražáci, na dveřích ještě čteme nápisy nocležna 1, 2, 3. V jednu hodinu ráno svítí na chodbě z 50.let slabá zářivka a obrovské hodiny odpočítávají nahlas každou minutu. Nálada jako z nemocnice nebo trochu jako z filmu Spalovač mrtvol. Před budovou zarostla nádražní zahrádka. Ze záplavy květů trav svítí ještě rudé růže. Kam se ztratily betonové nádoby na kovových nožkách, které vypadají jako UFO? Kam zmizel malý Karlštejn? V oknech už nekvetou petúnie, ani muškáty, ani verbeny, nikdo nepěstuje cinie, jiřiny, mečíky, astry ani rajčata. Kvůli novému dočasnému nástupišti pokáceli meruňku. Všechno rychle mizí. A to je škoda.

Když nás oslovily holky Klára a Agáta, které baví vařit poctivé jídlo a vášnivě zkoušet nové recepty, abychom udělaly večírek na nádraží, rozhodly jsme se společně tuto nostalgii oprášit. Všichni si pamatujeme nádražní kantýny, řízky, sekanou, žlutou limonádu, vodnaté pivo, igelitové ubrusy, drsné paní hospodské s chlupatýma nohama a ponožkami v sandálech. Sametové závěsy a v nich zažraný cigaretový kouř. Všechno se zdálo nějak optimisticky zažloutlé, jako by se člověk díval na realitu přes barevné sklíčko. Nostalgii ale můžeme posunout. Sekaná už nebude šizená, ale poctivá, s domácí hořčicí, aspik s pravým křenem a třešňová limonáda ze sakury v původní sklínce. Bufáč pod širým nebem pro zmatené Pražany. Dolní nádraží není chyba v jízdním řádu. Bohatou tabuli nádražních specialit zdobíme květinami. Rozhodly jsme se kombinovat rostliny, které přirozeně rostou na železničních náspech a zářivé květy z květináčů a záhonků místních nádraží. Ještě pořád je na cestách potkáváme. V Kojetíně mají svítivě žlutý hrádek mezi astrami. Toto by nemělo zmizet. Ničíme si sandály na kamenech mezi pražci, sbíráme dozrávající ostružiny a kombinujeme s rudým muškátem, nebo bílý kolek Yuccy (vypadá jako meč) s bodláky, pcháči, šedým pelyňkem a máčkou ladní. Divočina kolem železnice je naše další zahrada.

Když padne tma, zdají se opuštěné vagony ze 40. let ještě strašidelnější. Pro dokreslení atmosféry vřele doporučujeme shlédnout v klidu film Stalker a pak se vypravit do džungle náletů uprostřed města. Není potřeba cestovat nikam daleko. https://www.facebook.com/…ispolekBufac?…