Hlídáme kempovou osadu u rybníka. Půjčujeme pádla a tenisové pálky; každý druhý den vytřít společné umývárky a prošťouchnout septik. Pro pivo na pumpu. Ve stínu lesa rozházené dřevěné chatky. Země je sešlapaná a kořeny stromů ohlazené. Podvečerní světlo je teplé jako vždy na konci léta a vytváří mozaiky mezi kmeny. Se západem slunce přichází do osady nostalgie. Kytara, alkohol, táborák. V dálce blikají karavany.

…kdo chce zhebnout třeba zejtra, komu je to všechno fuk, kdo je sám, jako já. Kdo má srdce v správným místě, kdo je prostě prima kluk. Ať se na hudsonský šífy najmout dá, jo ho ho…

Kolem rybníka je smrčina podmáčená. Půda je nasáklá jako houba a porostlá rohozcem. Rohozec je řašelina. Děcka ho používají na střechy lesních domků. Kluci mají mokré zadnice obalené jehličím. Také sbíráme materiál po lese. Poškrábaná lýtka od ostružin a mokré boty, zelený svetr po mámě, pes jako průvodce, jeho srst je hustá jako koberec. Do vody se mu nechce. Kytky pak vážeme na palouku. Ta vodní je křehká, ze stonků ji kape voda, v té z vřesu, ostružin, bodláku a smrkového chrastí zase ztroskotal zlatý pták. Z chatky do tmy hraje těžká hudba na paměť okupace ruskými vojsky…