Načetly jsme si, že byliny mají největší sílu, trhají – li se o půlnoci na Svatého Jána. Sběrač musí opustit materiální svět a vydat se hluboko do lesa, ujít dlouhou cestu, zpotit se (tím se očišťuje tělo) a časně ráno před východem slunce provést rituální sběr. Člověk by měl sbírat rostliny nahý, nebo alespoň bosý, v rouše z bílého plátna s vlasy rozpuštěnými a neupravenými. Sběrač by se měl napodobovat chůzi určitých zvířat, která jsou s danou rostlinou ve spojení. Sběrače nemá nikdo vidět, pokud sběrač někoho potká, nesmí odpovědět na pozdrav a opětovat jediné slovo. Před sběrem je potřeba držet půst a být sexuálně zdrženlivý. Přiblížit se co nejvíce nevinnému stavu dítěte.
Tož jsme si nachystaly bílou košulku a nečesaly se 2 dny. V posvátný den jsme vyrazili i snaším dvorním fotografem vlakem do lesů Bílých Karpat. Jenže jsme netušili, že se staneme obětí čarovných časových smyček karpatských hvozdů. V lesích tady visí na stromech všude svaté obrázky, mizí turistické značky, čarují staré báby a pije se domácí kořalka. Ve Starém Hrozenkově u jezera nám to potvrdil neodbytný Mira, který nás plácal po zadku a byl úplně namol. Cesta na Žítkovou se stala šebestiánskou poutí, alespoň jsme se pořádně zapotili a očistili se před chystaným rituálem, který měl proběhnout na louce v kopcích. Když padla tma, rozprostřeli jsme svá improvizovaná lůžka v sadu u kapličky. Na nebi se blýskalo a vzduch ztěžkl, na kouzelné květiny nebylo vidět. Kolem půlnoci (čas ke sběru) se spustil liják. Rychle jsme se uchýlili do bezpečí střešního převisu kapličky, která se podobala spíše turistické chatce z 90. let. Svatý Ján nám vyslal znamení. Blesk uhodil do systému elektronického vyzvánění a kaplička začala bít na poplach. To strašlivé zvonění jsme vydrželi snášet asi tři čtvrtě hodiny. Potom v lijavci honem pryč lesem, nafouklé žáby na asfaltu, dřevěná autobusová zastávka, ze které v záblesku světla na obloze vyskočil chlap s kosou. Fotograf zůstal celou noc na hlídce.
Karpatské hvozdy však začaly ráno opět čarovat. Turistické značky zmizely, hajný poradil zkratku, která se stala blairwitchskou smyčkou, zatáhlo se, mrholilo, spustil se liják, země změkla a pláštěnka studila. V temnotě lesa se zjevilo malé auto, ano, zase ten bájný hajný nás v lijavci láká dovnitř, přes rychle míhající se stěrače není vidět na cestu, odjíždíme do civilizace, posvátná košulka od bláta, zima, kytice zmuchlaná v karimatce, nádražka Vagón a v ní rum smíchaný s kávovým lógrem. Svatojánský pugét sušíme na kulečníkovém stole, busty komunistických pohlavárů zjemnil dým z cigaret. Brzy nám pojede vlak. Začíná svítit slunce.
Svazek svatojánských bylin se váže kolem divizny jako žezlo boží matky. Říká se, že se rány hned vyléčí, jakmile se jich dotkne žluté květenství divizny. Kolem se přidává řebříček, třezalka, květy česneku, routa vonná, pelyněk, máta…Doma lze přidat ještě rozmarýn, cibuli, plody rybízu či hřebíčkovce vonného.